duben 2004 

Výchozí situace

Chceme-li nyní uvažovat o kontaktech s mimozemšťany a o jejich vlivu na nás (tím ovšem apriorně nevylučujeme ani náš případný vliv na ně), musíme především předpokládat, že mimozemšťané prostě existují.

Tento předpoklad má pochopitelně své přívržence i odpůrce a oběma přístupům jsme se pokusili věnovat dva předchozí díly. Nicméně představa, že (inteligentní) život ve vesmíru je v principu možný a tu a tam prostě vznikne, se snad zdá být přece jen poněkud snazší, než představa, že tato záležitost je v celém ohromném vesmíru výlučně omezena pouze na naši matičku Zemi.

Přitom však začíná být zřejmé, že život a dokonce život inteligentní, nebude ve vesmíru nejspíše jevem nikterak masovým. Jednotlivé civilizace to dokonce k sobě mohou mít zatraceně daleko; uváděli jsme příklad statisticky vymezené existence “jedné civilizace na pět galaxií“. Jakkoliv byl tento příklad samozřejmě hypotetický a “nezávazný“, považujeme jej za poměrně názornou ukázku toho, že o “mnohosti světů obydlených“ nelze uvažovat s bezbřehým optimismem.

Ostatně rovnice Drakeova či Cameronova vznikaly v jisté době, v jistém prostředí a z jistých důvodů. Domníváme se proto, nikoho ovšem nenutíme aby souhlasil, že v případě obrovských počtů civilizací (deset tisíc vysílajících, resp. dva milióny existujících), které byly na základě těchto rovnic přisuzovány jenom naší Galaxii (!), bylo především přání a nadšení oním příslovečným “otcem myšlenky“.

Věčná nejistota?

Možná že pro “typickou vesmírnou civilizaci“ je charakteristickým rysem právě praktická nedosažitelnost (ani pomocí dálkové komunikace) svých potenciálních partnerů, tedy věčné setrvávání v nejistotě; právě tak jako je tomu dosud v našem případě.

Jisté se prozatím zdá být pouze to, že jedním z obecně rozšířených znaků inteligentního tvora je zvídavost. Tuto vlastnost lze dokonce zaznamenat u všech savců (zejména u mláďat), jako nejvyvinutějších zástupců pozemské fauny, ve výrazně vyšší míře než u jiných živočichů. Vědci přitom docházejí k přesvědčení, že bez zvídavosti není inteligence.
Zvídavost bezpochyby naší civilizaci přísluší a lze ji očekávat i u mimozemšťanů. A oni, podobně jako my, se pravděpodobně pokusí (pokoušejí či pokoušeli) ve jménu této vlastnosti odbourat onu doléhající nejistotu. To ovšem neznamená, že se jim to musí podařit. Pravděpodobně se o to však budou snažit, alespoň po určitou dobu a na určitém stupni svého vývoje. Než možná dojdou k přesvědčení, že je to prostě marné a že ohledně případné existence potenciálních vesmírných partnerů se stane trvalá nejistota i jejich věčným osudem.

Ostatně na konci tohoto článku si to možná budeme myslet také. Přesněji řečeno nabudeme třeba přesvědčení, že úsilí o kontakt s mimozemskými civilizacemi je buď marné až pošetilé, anebo ještě hůře, že dokonce není radno si s touto záležitostí zahrávat. Ale nepředbíhejme.

Žádní zelení mužíčci

Zdá se, že jisté rozčarování z dosavadního neúspěchu máme za sebou již nyní. Pozemšťané již ve dvacátých letech minulého století dospěli k tomu, že zkoumání elektromagnetických signálů, které by případně byly uměle vyslány z hlubin vesmíru naším směrem, bude zřejmě tím nejsnadnějším prostředkem k odhalení mimozemských civilizací. Praktická realizace na sebe ale nechala ještě nějaký ten rok čekat.

Nejvýznamnějším programem v tomto směru byl již dříve zmíněný projekt SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence), zahájený na počátku šedesátých let dvacátého století, a financovaný severoamerickou NASA. Za jeho odborného zakladatele je považován nám již známý Frank Drake, autor slavné rovnice pro “výpočet mimozemšťanů“. V roce 1993 bylo však financování projektu zastaveno, neboť “ani jeden zelený mužíček nebyl odhalen“ [1] a peněz bylo více potřeba jinde. SETI však ve formě různých následnických projektů pokračuje dále, díky soukromému financování a spolupráci, ať už ze strany sponzorujících či kooperujících firem, či značného počtu soukromých nadšenců.

Zpožděné ozvěny

Od konce dvacátých let minulého století byla zaznamenána řada “zpožděných ozvěn“, tedy případů, kdy odvysílaný rozhlasový a později televizní signál byl z éteru znovu zachycen se zpožděním od několika sekund až po údajně dobu několika let (!). Myšlenka, že právě vytvoření takovýchto ozvěn je nejjednodušší a pro nás též velmi zjevnou formou komunikační aktivity mimozemšťanů, nalezla množství přívrženců.
Zejména případ signálů z října 1928 byl natolik zajímavý, že ještě v roce 1974 se jej pokusil důkladně analyzovat skotský astronom Duncan Lunan [2].

Vesmírný testament

Ten vynesl pořadí signálů a hodnotu jejich zpoždění do souřadné soustavy xy a podařilo se mu tak zobrazit řadu informacemi přímo nabitých grafů. Dle jeho knihy [2], kde uvádí množství podrobných údajů, lze z grafů identifikovat domovskou planetu autorů onoho poselství, která se nachází v systému dvojhvězdy Epsilon (Izar, vzdálený od nás 230 světelných let) v souhvězdí Pastýře (Bootes).

Z poselství Lunan dále vyčetl, že tato civilizace se zřejmě dostala do neřešitelného existenčního ohrožení v důsledku neustálého růstu aktivity jejich mateřské hvězdy. Za této krize vyslali mimozemšťané sondy do vytipovaných oblastí vesmíru, snad jako žádost o pomoc či alespoň jakýsi testament. Těžko totiž říci, jak by si takovou pomoc vlastně představovali, či jak by reálně měla probíhat.

Jedna z vyslaných sond, pohybující se v blízkosti Země po dobu 13 000 let, pak zajistila ono na Zemi pozorované zpoždění signálů. Pozemšťané je ovšem nedokázali včas dešifrovat, ani odpovědět ...

Při prvním pohledu na zveřejněné grafy bychom si ovšem řekli, jak je možné z husté změti bodů a čar vyčíst takto jednoznačné a podrobné informace? A řekla si to, a to dokonce i při pohledu druhém či třetím, i řada odborných kritiků. Lunanova interpretace nebyla nikdy oficiálně přijata.

Plané poplachy?

Také ojedinělý, nezvyklý a silný signál (proslulý jako signál “wow“), který v rámci projektu SETI v roce 1977 zaregistroval astronom Státní university v Ohiu Jerry Ehmann, nebyl “uznán“. Nesplňoval totiž vědecky stanovená kritéria, umožňující důkladné prověření (dostatečná doba trvání, vícenásobný výskyt, vyloučení všech možných náhodných pozemských zdrojů a efektů) a dovolující, aby o celé záležitosti byla zcela oficiálně, seriózně a pokud možno s co nejmenším prodlením informována veřejnost [1].

U dalších pozoruhodných signálů pak byly odhaleny zcela jiné zdroje, než vysílače či sondy mimozemšťanů. V roce 1967 zaznamenávali astronomové cambridgeské university Bellová a Hewish podivné signály v rádiové spektru, které byly proměnlivé v přesných periodách. Jejich objevitelé označili dokonce zdroje záření žertem zkratkou LGM – Little Green Men. Malí zelení mužíčkové to však opět nebyli, zato se brzy ukázalo, že se jedná o objev jednoho z nejvýznamnějších vesmírných fenoménů – pulsarů [3].

Zkrátka řečeno, žádný z kdykoliv dosud přijatých signálů nebyl pozitivně vyhodnocen, neprošel sítem prověřování, obsahujícím, jak doufáme, právě onu správnou míru zdravé skepse.

Dálková komunikace

Zatím stále hovoříme o nepřímých kontaktech, tedy o dálkové komunikaci (vysílání i příjmu) pomocí vhodných spektrálních úseků elektromagnetického záření. Vysílače i přijímače mohou být instalovány buď přímo na planetě nebo na automatických sondách; to v případě “touhy po seznámení“. Mimo to je Země od roku 1920 zdrojem rozhlasových a později i televizních signálů. Patrně (?) i u civilizace mimozemské lze předpokládat tento průvodní znak její technologické vyspělosti.

Civilizace na ještě vyšším stupni rozvoje by pravděpodobně mohla vést svůj “komunikační provoz“ i na gravitačních vlnách, či snad objeví ještě nějaké další možnosti dálkové komunikace.

Pozemské aktivity

Pozemšťané nejenže provozují své rozhlasové a televizní vysílání, produkují svým průmyslem infračervené záření, či monitorují signály z vesmíru. Pokusili se též o aktivní komunikaci, v touze po seznámení či alespoň ve snaze, dát o sobě prostě vědět.

Tak v březnu 1972 odstartovala na svou pouť vesmírná sonda Pioneer 10 se známou zlatou plaketou, znázorňující lidský pár a řadu dalších údajů, včetně popisu “zpáteční cesty“ k matičce Zemi pro případné příjemce tohoto poselství. Stejnou plaketu vynesl o rok později Pioneer 11.

V roce 1977 byly vyslány sondy Voyager 1 a 2 vybavené pozlacenou měděnou záznamovou deskou, obsahující pozemské fotografie, ukázky různých hudebních žánrů (od Bacha po Chucka Berryho), pozdravné poselství v šedesáti řečech a dokonce ukázku “řeči“ velryb. Úkolem všech těchto sond bylo proplout naší Sluneční soustavou, dostat se až za dráhu Pluta a pokračovat dál a dál do vesmíru.

Mimo to byl v roce 1974 z radioteleskopu v Arecibu na Portoriku vyslán dosud jediný krátký a vysoce energetický signál, směřující ke kulové hvězdokupě M13 a určený mimozemským příjemcům. Obsahoval v binárním kódu poselství, podobné onomu z Pioneerů [1].

Doufejme, že na rozdíl od údajného poselství ze souhvězdí Pastýře, by v tomto případě signál prošel “prověřovacím sítem“ potenciálních příjemců. Či snad raději ne? Ale opět, nepředbíhejme! Zeptejme se nejprve jinak:

Má to vůbec smysl?

Nenápadná, dokonce pouhým okem neviditelná, nám nejbližší hvězda Proxima Centauri, je od Slunce vzdálena 4,3 světelného roku. Připusťme, že by se v jejím okolí nacházela komunikace schopná civilizace. Odešleme-li signál šířící se rychlostí světla, dorazí na místo určení za 4,3 roku. Odpoví-li “Proximané“ ihned, za stejnou dobu zde máme signál zpět. Řekněme tedy, že na svou otázku dostaneme odpověď za více než osm a půl roku. Měla by taková “konverzace“ vůbec nějaký smysl? Inu, snad ...

Ale to se jedná o ten nejsnazší případ. Avšak Proximané pravděpodobně neexistují a musíme proto pohlížet hlouběji do vesmíru. Zapojíme se do mezihvězdné konverzace, jejíž zpoždění mezi otázkou a odpovědí bude činit stovky, tisíce nebo desetitisíce let? V tom případě by se zde vynořilo hned několik problémů:

• Budeme vůbec schopni uchovat po řadu generací obsah našeho vlastního dotazu, kdysi odeslaného ze Země? Jinak řečeno, budeme si vůbec pamatovat, na co se naši dávní předkové kdysi ptali?
• Bude odpověď, která po dané době přijde, ještě vůbec někoho zajímat? Původní “tazatelé“ budou už dávno mrtví.
• Půjde-li o skutečně závažný problém, pak budou pozemšťané ve svém vlastním zájmu nuceni, vyřešit jej co nejdříve sami. Jistě nebudou stovky či tisíce let pasivně čekat na radu mimozemšťanů.
• A pokud se nějaký závažný existenční problém vlastními silami vyřešit nepodaří, může se prostě stát, že odpověď dorazí na Zemi, která, stejně jako kdysi, bude už zase bez lidí.

Automatické sondy

Zdá se, že prakticky žádné zlepšení v konverzační hbitosti by nepřinesly ani automatické sondy umístěné nejspíše vyspělejší civilizací v blízkosti její méně vyspělé partnerky; tedy podle vzoru Lunanovy “pastýřské“ vize. Konverzační zpoždění (např. mezi Zemí a cizí sondou) se tím sice sníží třeba na minuty či dokonce sekundy, ale objeví se jiné problémy:

• Sondy musí být nejprve vhodně umístěny. Bude-li velmi vyspělá civilizace schopna urychlovat své sondy řekněme na desetinu rychlosti světla, budou sondy překonávat danou vzdálenost desetkrát delší dobu, než vyslané signály.
• Pozemšťané nebudou moci komunikovat přímo se svými partnery, ale pouze s jejich sondou. Bude moci být sonda vybavena a naprogramována tak, aby mohla s pozemšťany vést “smysluplný dialog“?
• Bude-li chtít sonda na základě tohoto dialogu sdělit něco o nás na mateřskou planetu mimozemšťanům, opět zde nastoupí ono nesmírné a ochromující komunikační zpoždění.

Kosmické vizitky

Při nejlepší vůli se prostě zdá, že smysluplná a operativní komunikace mezi civilizacemi je z výše uvedených důvodů prakticky nemožná, snad s výjimkou “nejbližšího okolí“ v dosahu několika světelných let. Avšak, jak jsme si již řekli, o “malých vzdálenostech“ mezi civilizacemi, o existenci “sousedů za rohem“, si nejspíše nelze dělat žádné iluze.
Pokud tedy někdy vůbec, pak nejspíše nepůjde o výměnu poselství, od které si snílkové tolik slibují, ale nanejvýš o jakousi zdvořilostní výměnu formálních vizitek. Takové nějaké:
“Tak tady tedy existujeme a zdravíme vás! Ale než k vám náš pozdrav dorazí, anebo vaše odpověď se vrátí k nám, tak už třeba existovat nebudeme. Ani my, ani vy. Tak ahoj!“

Mimozemská morálka

Přitom stále (bůhvíproč) předpokládáme, že civilizace se k sobě budou chovat slušně. Slušnost je založena na jisté úrovni morálního vědomí. Většina z nás, snad jen mimo nejzatvrzelejších moralistů, si ovšem uvědomuje, že morálka je věcí velmi ošidnou. Máme velké problémy se svou vlastní morálkou pozemskou, tím více lze očekávat problémy při případné konfrontaci s morálkou mimozemskou.
Zdá se však, že celou záležitost lze postavit i na poměrně realističtější základ. Tím by kupodivu mohla být ekonomika.

Václav Klaus by se zlobil

... kdyby si přečetl následující otázku: Totiž – patří k vyspělé civilizaci ekonomika? Samozřejmě že ano, by jistě odpověděl. A nejspíše by měl také jednou pravdu.
Technologicky natolik vyspělá civilizace, že vysílá do vesmíru dálkové automatické sondy, či dokonce sama vesmírem cestuje, bude jistě kvalitně organizovanou společností, což si bez ekonomiky nelze představit. Ekonomika však zároveň znamená, že všechno něco stojí. A všechno musí někdo zaplatit. Buď zainteresované soukromé firmy, nebo státní rozpočet, tedy mimozemští daňoví poplatníci.

Z bezpochyby náročných kosmických aktivit bude civilizace tedy ve skutečnosti financovat pouze to, co se jí vyplatí, nebo co je pro ni životně důležité. Takže po “prvním komunikačním nadšení“, bezvýsledném, nebo z výše neznačených důvodů jen s velmi hubenými výsledky, vystřízliví a seškrtí k tomuto účelu určený finanční kohout. Právě tak, jak jsme to udělali my na Zemi.

Dálkové cestování

Dálkové cestování vesmírem se mnohdy zužuje především na technický problém pohonu. Domníváme se, že jeho uspokojivé vyřešení v rámce dané civilizace je spíše otázkou času, a že zde existuje řada otázek mnohem závažnějších. Dále též odhlížíme od speciálního problému, jak například chránit posádku před přetížením při startu či brždění.

V každém případě bude pro jakoukoliv civilizaci dálkové cestování jejích příslušníků vesmírem o několik řádů technicky obtížnější a dražší, než již zmíněná komunikace pomocí signálů. Enormně vzrostou i problémy, naznačené již v souvislosti s dopravním zpožděním signálů, které budou v tomto případě spojené s délkou letu kosmické lodi. Opět se zde vynoří zásadní otázka po smysluplnosti takového podniku.
Pokud se k němu vyspělá civilizace přesto rozhodne, pak jeden z hlavních problémů, tedy nepoměr doby trvání vesmírného letu k normální délce života jeho posádky, může, i když jen do jisté míry, řešit zřejmě dvěma způsoby:
Jednak buď hibernací posádky (tj. uvedením do jakéhosi dlouhodobého zimního spánku) za použití “poměrně malých“ kosmických plavidel. Nebo nasazením obrovských, energeticky náročných a drahých “multigeneračních“ lodí, jakýchsi “posádkových měst“ s celými rodinami, či obecněji řečeno, se skupinami schopnými rozmnožování. Osazenstvo takové lodě zde bude pracovat i žít po generace, na jakési cyklické bázi produkovat potraviny, pěstovat rostliny, snad i chovat zvířata, rodit se i umírat, a především, vychovávat si nový a nový dorost pro řízení lodi a plnění úkolů v cíli.

Mimo to by automatickým předpokladem těchto expedic musela být naprostá rezignace posádek, ba celých jejich generací, na normální život na své mateřské planetě. Stali by se z nich sociálně a psychicky deformovaní, možná i degenerovaní vyvrženci, kteří po celé věky budou za své životní prostředí považovat vnitřek kosmické lodi.

Jak přitom zajistit, aby řekněme po tisíci letech od startu čtyřicátá či padesátá generace posádky ještě vůbec věděla, proč je na cestě? Nehledě na to, že úkol, se kterým byla loď vyslána, vyplynul z jistých podmínek, které se mezitím (ať už v místě startu či cíle) mohly zásadně změnit. Zadaný úkol, pokud vůbec bude ještě znám generaci posádky, která dorazí do cíle, tak již sotva bude aktuální.

Relativistické časové efekty

Byly by výše uvedené časové problémy ještě více komplikovány vlivem relativistického časového efektu?
Vyjděme ze známého vzorce pro délku časového úseku Δt, který by se jevil pozorovateli v klidu (na planetě) o délce ΔtK a pozorovateli v pohybu (v kosmické lodi o rychlosti v) o délce ΔtP, kde c je rychlost světla [4]:

Lze snadno vypočítat, pokud se nemýlíme, že při rychlosti kosmické lodi 0,5 c by “zrychlení času“ na planetě vůči palubnímu času činilo 15 %, při rychlosti 0, 9 c ovšem již 129 %. Jinak řečeno, během stoletého úseku letu kosmické lodi dle palubního času by mezitím na planetě uplynulo v prvním případě 115 a ve druhém již 229 let.
Tento vliv se tedy podstatněji projevuje až při extrémně vysokých rychlostech (při rychlosti desetiny rychlosti světla by například činil pouhé 1 %) a jinak má spíše teoretický či druhotný význam.

Kosmické zkratky

V každém případě však, uvažujeme-li o vyslaných signálech, automatických sondách či kosmických plavidlech s posádkou, narážíme vždy na časové problémy vyplývající z “dopravního zpoždění“. Za těchto okolností se zdají být aktivity směřující do vzdáleného vesmíru za účelem získání relevantních informací prakticky nesmyslné. Jediné, co by snad opravdu zbývalo, by bylo ono již zmíněné, formální a v podstatě nic neřešící “rozesílatelství“ a sběratelství vizitek.

Toho jsou si dobře vědomi i spisovatelé scifi a proto nám předvádějí bezproblémový pohyb vesmírem pomocí všemožných časoprostorových zkratek či nadsvětelných rychlostí. V jejich dílech se to hemží černými, bílými nebo červími děrami, časoprostorovými smyčkami, branami do jiných dimenzí a podobnými vymoženostmi. Tyto záležitostí, pokud vůbec mají nějaké fyzikální opodstatnění, by snad za jistých okolností mohly sloužit k jakési “přepravě“ hmoty, nikoliv však hmoty živé. O “propasírování“ svého těla ve formě rozložené na atomy či dokonce na jejich elementární částice nějakou tou časoprostorově-gravitační anomálií, by asi žádný, ani pozemský ani mimozemský kosmonaut nestál.

Nadsvětelná rychlost

Podobně bezvýchodná je i nadsvětelná rychlost. Z hlediska fyzikálních principů je rychlost světla nepřekročitelnou konstantou našeho vesmíru, přesto se čas od času i v serióznějším tisku objevují jisté spekulace. Ovšem i kdybychom zcela hypoteticky připustili dosažení “pouhé“ rychlosti světla kosmickou lodí, pak by dle Einsteinovy teorie relativity její hmotnost vzrostla k nekonečnu (nehledě na další efekty). To by vedlo k jejímu rozdrcení a gravitačnímu zhroucení (pochopitelně včetně posádky) do jakéhosi superhustého uzlíku hmoty.

Více se zde tímto speciálním tématem zabývat nehodláme. Jsme však přesvědčeni, že i kdyby přesto byl objeven nějaký trik, jak oklamat přírodní zákony a cestovat vesmírem za využití jistých anomálních jevů či podmínek, a hlavně toto cestování ve zdraví přežít, jednalo by se bezpochyby o záležitost technicky, a pozor, také ekonomicky, extrémně náročnou.

Očekávaná realita

Obdržení pravé a nefalšované zdvořilostní vizitky mimozemšťanů, jak jsme to nazvali, v podobě přijatých signálů, by se rázem stalo světovou senzací. Musely by se s ní vyrovnat politikové, filosofové, církve, ovšem i generálové, na své by si asi více či méně přišli i přírodovědci.

Pokusili jsme se ukázat, že právě kromě této, a možná pouze jednorázové vizitky, zejména v případě vzdálených civilizací, lze očekávat sotva co jiného, o příletu mimozemšťanů na Zemi ani nemluvě. Nicméně překvapení nelze nikdy vyloučit. V takovém případě by šlo tedy o to, zda by to bylo překvapení příjemné či nepříjemné, či dokonce nepříjemné osudově.
Vyjdeme-li z již vyslovených předpokladů, že dálkové cestování vesmírem by pro žádnou civilizaci nebylo příjemným výletem “za hranice všedních dnů“, ale technicky a ekonomicky vysoce náročnou, snad i mimořádnou záležitostí, pak lze dále usuzovat, že:

Opět ekonomika

Civilizace, která by přesto byla takového podniku schopna, bude zároveň schopna sama vyřešit veškeré vlastní problémy na své vlastní domácí planetě či ve své domácí planetární soustavě. Jinak řečeno, oblíbený motiv našich scifistů, např. dovoz nedostatkových surovin ze Země, Marsu či snad z Jupitera, se mimozemšťanům z jiné planetární soustavy prostě nevyplatí. Veškerá jiné řešení budou pro ně levnější a operativnější, než toto.

Civilizace rozhodně nebudou vysílat své zástupce na Zem proto, a to je další oblíbené téma, tentokrát pozemských kontaktérů, aby nám radili, že máme přestat válčit či si přestat ničit životní prostředí. Ani to by se jim nevyplatilo, navíc si mohou, možná i na základě dřívějších vlastních zkušeností domyslet, že to dobře víme i my sami; jenom to zatím jaksi nezvládáme.

Je otázkou, jak by to bylo opět s dalším oblíbeným tématem kontaktérů, totiž s výzkumem pozemšťanů, s únosy za účelem experimentů, s odběry vzorků apod. Zda “pozemský materiál“ je pro mimozemšťany opravdu zcela nenahraditelný, takže kvůli němu podnikají své náročné anabáze.
My se s dovolením domníváme, že tomu tak není, a že veškeré zážitky tohoto druhu u pozemských kontaktérů jsou jiného původu, jak jsme se ostatně alespoň zčásti pokusili naznačit v jiných kapitolách našich stránek.

Rizika

Necháme-li stranou případná nouzová přistání, pak lze na základě výše uvedeného předpokládat, že důvod příletu mimozemšťanů na Zem by mohl být pouze jediný. Totiž zcela zásadní existenční problém na jejich mateřské planetě či v jejich mateřském planetárním systému.

Pěkný příklad nám zde nabízí již uvedená Lunanova historka. Přímé ohrožení života “Pastýřanů“ bylo důvodem odeslání naléhavého poselství. Předpokládejme na okamžik, že by tato záležitost byla skutečná. Co by se stalo, kdyby lidstvo odpovědělo na signály? Byl by to pro Pastýřany signál, že Země je obyvatelná, ba dokonce vybavená jakousi, alespoň pro začátek použitelnou infrastrukturou, a během několika staletí (ten čas by třeba ještě měli) by se sem prostě přestěhovali?

Domníváme se, že pokud vůbec máme uvažovat o možném přistání mimozemšťanů, pak záležitosti tohoto druhu musíme brát v úvahu především. Cizí civilizace by se s největší pravděpodobností nacházela ve stavu ohrožení a jednala by v první řadě v zájmu svého, a nikoliv našeho přežití.

Snad by měla na celou “akci“ ještě čas několika staletí či tisíciletí. Pak by předem mohla vyslat nejprve jakési přípravné skupiny, které ... A vida, takže by oni mimozemšťany odchytávaní, zkoumaní a dokonce implantáty opatřovaní pozemští kontaktéři měli nakonec přece jen pravdu?

Trojští koně

V poslední době se v populární literatuře zabývající se problematikou mimozemšťanů objevuje i myšlenka, že ani pouhé poselství, přijaté na Zemi v podobě signálů vyslaných z hlubin vesmíru, nemusí být zcela neškodné. Budeme se pokoušet řídit se “pokyny“ či “návody“ mimozemšťanů? Nebo bychom to měli zásadně zavrhnout? Dokázali bychom přitom včas rozeznat skrytá nebezpečí?

Lze přitom uvažovat zejména o následujících nikterak povzbudivých variantách:

• Co když zpráva bude obsahovat návody na genetické experimenty, při jejichž reprodukci tak nevědomky vyvineme mikroby, které nás neodvratně zahubí?
• Co když půjde o návody k fyzikálním pokusům s energiemi či gravitací, které přivodí katastrofu?
• Co když příjem poselství alespoň počítačovými viry zaneřádí či zcela zdevastuje naše počítačové sítě?

Proč by to dělali? Skutečně lze těžko najít důvod, proč by nás tímto způsobem mimozemšťané chtěli přímo vyhubit či těžce postihnout. Ale třeba jsou jenom škodolibí. O problémech pozemské morálky a o nevypočítatelnosti morálky mimozemské jsme už přece mluvili.

Nejpravděpodobnějším důvodem se však zdá být, že by prostě testovali naši reakci, naši schopnost přežití, naši schopnost obrany proti jejich prostředkům, či dokonce účinnost svých vlastních prostředků, podobně jako my provádíme testy na laboratorních zvířatech.

Do zkumavek ne!

Nemilosrdným skepticismem tohoto druhu se vyznačuje i prohlášení významného astronoma českého původu Zdeňka Kopala (1914 – 1993), působícího svého času ve Spojených státech a Velké Británii, připomínané Ludvíkem Součkem [5]:

“… je vůbec možné, aby nám kontakt s cizí civilizací … přinesl nějaký prospěch? Druh života, který by byl na mnohem nižší vývojové úrovni než náš vlastní, bychom museli jít hledat sami; a kdybychom jej objevili, zajímal by patrně jen mikrobiology, kteří by jím mohli naplnit své zkumavky. Kdyby se naopak na naši planetu dostaly mimozemské bytosti, jež by byly natolik inteligentní, aby odhalily naši existenci, ocitli bychom se možná ve zkumavkách my sami. Možná, že bychom se do nich dostali dříve, než bychom si vůbec uvědomili, co se s námi vlastně děje … Návštěva příslušníků mimozemské civilizace, k níž by po takovém objevu mohlo dojít, by však mohla pro lidstvo velmi snadno znamenat opravdovou katastrofu … Nezvaní návštěvníci by například mohli přenést na naši planetu takové jednobuněčné bakterie, vůči nimž jsou sami imunní, ale jež by mohly přivodit náš rychlý konec.
Kdybychom proto někdy v kosmu zachytili signály, jež by byly předzvěstí návštěvy nějakých mimozemských bytostí, nemělo by nás ani napadnout na ně odpovídat. Měli bychom se naopak snažit, chovat se tak nenápadně, jak je to jen možné. Kdyby toho bylo zapotřebí, měli bychom dokonce na určitý čas zastavit i provoz našich televizních stanic. I když by nebylo mnohým z nás příjemné být určitou dobu bez televize, byla by to malá oběť ve srovnání s osudem pro lidstvo daleko horším.“

Útěcha

Varovné hlasy však byly ignorovány, a jak víme, sondy či signál, které mají upozornit na naší existenci, byly vyslány.
Lze k tomu nanejvýš útěšlivě připomenout, že zachycení některé ze sond vyslaných ze Země mimozemskou civilizací je velmi nepravděpodobné a navíc je třeba počítat i s příslušnými časovými dimenzemi tohoto pozemského poselstva. Nejbližší hvězdy mimo sluneční soustavu může být takto dosaženo až po 70 000 letech. Signál vyslaný z Areciba pak dorazí do hvězdokupy tvořené statisíci hvězd za jedenadvacet tisíc let [1].

Je tedy zřejmé, že nás, naše děti, vnuky ani pravnuky z eventuelních neblahých následků těchto komunikačních experimentů hlava bolet nemusí. Snad si však toto budou moci říkat i naši vzdálení potomci.

Pro nenapravitelné snílky

Odkud tedy pramení onen ničím nepodložený optimismus, ovládající zřejmě značnou část veřejnosti, která věří, že od těch hodných a kulturně vysoce vyspělých mimozemšťanů bychom se naučili spoustu užitečných věcí? Že by nám jako hodní strýčkové poskytli své znalosti, dokonce by snad za nás řešili i naše nejtěžší problémy?

Proč by vůbec měla kulturní a morální vyspělost jít ruku v ruce s vyspělostí technologickou? Bylo či je tomu tak na Zemi? Z pozemských zkušeností se spíše zdá, že technologicky vyspělejší společnost jednala s tou méně vyspělou dosud vždy, řečeno velmi mírně, řádně svrchu.

Kde tedy jsou prameny oné snílkovské naivity? Pochopitelně kde jinde, než v nás samých. Opět si dovolíme připomenout, že na jiném místě našich stránek jsme se toto téma, v podobě jakéhosi zbožnění mimozemšťanů, pokusili alespoň stručně přiblížit.

Naše špatné svědomí

Už pouze dodejme, že jednou z příčin zmíněných snílkovských představ může být i jakési naše vlastní “kolektivní špatné svědomí“. Zdá se, že technologická vyspělost mimozemské civilizace nám po našich vlastních zkušenostech už ani příliš neimponuje, její představa nás možná spíše děsí, ostatně tak jako mnohé z nás již mohou děsit i naše technologie vlastní.
Lidé proto chtějí věřit, že někde prostě existuje ideální civilizace, která, nikoliv pouze v technologii, zvládla již to, co pro nás je zatím v nedohlednu. Totiž nastolení, v tom nejlepším smyslu slova, skutečně lidských vztahů se všemi příslušníky vlastního druhu, ale i s veškerým prostředím vlastní planety.

Literatura

1. Shostak S.: Nachbarn im All. Herbig, München, 1999.
2. Lunan D.: The Mysterious Signals from Outer Space. Bantam, New York, 1974.
3. Souček L.: Tušení stínu. Čs. spisovatel, Praha, 1974.
4. Matula V.: Einsteinova theorie relativity. Svoboda, Praha, 1924.
5. Souček L.: Tušení souvislosti. Čs. spisovatel, Praha, 1978.