leden 2004

Úvod

Pln melancholie jsem před časem v jakémsi náhlém tušení otevřel knížku Otazníky nad hroby nejoblíbenějšího autora mého mládí, nezapomenutelného Dr.Ludvíka Součka. Pravda, detailní obsah knížky v mé paměti ve víru života již poněkud pobledl. Avšak ejhle, mé tušení mne nezklamalo. Mezi postavami jako Ježíš Kristus, Napoleon, Rasputin, či vpravdě nesmrtelný Drákula (pardon, vlastně transylvánský kníže Vlad IV., zvaný Vlad Dracul, tedy Vlad Ďábel), jejichž posledním úsekem života se Ludvík Souček zabýval, zde figuruje i důstojný avšak mnohem méně spektakulární Abraham Lincoln; přirozeně zároveň se svým (pravděpodobným) vrahem, výstřední hereckou hvězdou někdejšího washingtonského Fordova divadla a miláčkem žen, Johnem Wilkesem Boothem.
A nyní, jak je naším zvykem, přímo k věci.

Věrohodnost

Zmíněné pojednání Ludvíka Součka působí faktograficky velmi fundovaně, bohužel však zde autor neuvedl prameny svých informací, nebo jen velmi nahodile. Avšak ani on sám své názory nijak neabsolutizuje, a spíše je, jak ostatně bylo pro něj typické, uvádí jako náznaky či tušení možných událostí, na základě jistých indicií. S vědomím tohoto Součkova přístupu lze z jeho pojednání shrnout:

Vražda prezidenta

Byla provedena absurdním způsobem, kdy za neuvěřitelného zanedbání bezpečnostních opatření ze strany divadla, policie či úřadů, vrah 15. dubna 1865 dokázal během slavnostního večerního představení bez problémů vstoupit do nijak nezajištěné prezidentské lóže, přiblížit se zezadu ke své oběti, přiložit jí k týlu hlaveň tehdy velmi oblíbené jednoranné “kapesní“ pistole deringer a vystřelit. Bezprostředně potom se však nedal na útěk, jak by se očekávalo, ale zcela v souladu se svým povoláním, které měl zřejmě skutečně “v krvi“, si ještě dopřál jakýsi teatrální minivýstup, gesto a výkřik hesla namířeného “proti tyranům“. Pak ovšem zahájil rychlý i když poněkud komplikovaný únik prostorami divadla k zadnímu vchodu, kde vsedl na připraveného koně a odjel.

Pikantní je, že předem si včas a v klidu zajistil jak koně z nedaleké půjčovny, tak asistenci “pomocného kulisáka“, který, ničeho netuše, mu koně držel u hlavního vchodu prostě proto, aby velká hvězda, až bude večer spěchat z divadla, mohla bez meškání odjet.

Při akci v divadle byla vizuální identifikace vraha poměrně nejistá, neboť vystupoval v hereckém nalíčení, o kterém se ovšem všichni domnívali, že je jednou z Boothových výstředních kreací. Herec totiž v inkriminovaném představení nehrál, pouze se nalíčen pohyboval v prostorách divadla, což zřejmě nikoho příliš neudivovalo.

Závěry

Vynecháme-li veškeré další detaily, lze z autorova podání celé historie dešifrovat zhruba následující hypotetické závěry:

• Vrahem vůbec nebyl Booth, ale někdo jiný. Teatrální výstup měl snad sloužit k přesvědčení obecenstva a všech přítomných, že naopak o Bootha jde. Ten však byl do akce zapleten pouze organizačně a v inkriminované době byl již dávno v bezpečí.
• Při dopadení (které probíhalo za velmi nejasných okolností) údajného vraha v opuštěné stodole až po jedenácti dnech po atentátu byl onen skutečný vrah záměrně zastřelen, aby nezůstal nepohodlný svědek.
• Nebo Booth vraždu prezidenta Lincolna provedl, ale byl mu umožněn útěk do bezpečí.
• V tomto případě pak byl ve stodole zastřelen úplně jiný muž, nějaký nastrčený chudák, snad jakýsi toulající se vojenský zběh, který si nevšiml, že vražedná občanská válka “Jihu proti Severu“ před nedávnem skončila.
• Zdá se, že obě naznačené varianty směřovaly k cíli ochránit a “uklidit“ Bootha. Tomu by nasvědčovaly i rozsáhlé a dlouhodobé potíže, které se vyskytovaly při úsilí policie a úřadů o pozitivní identifikaci Boothovy údajné mrtvoly známými či příbuznými. Ještě řadu desetiletí po atentátu se tu a tam vynořovala znepokojující svědectví o tom, že Booth tenkrát zastřelen nebyl a nadále žije mimo Spojené státy.
• Několik osob nejblíže zapletených do Boothova útěku bylo odsouzeno k smrti a popraveno. Byli tak snad bezprostřední svědkové státní resp. politickou byrokracií navěky umlčeni? Nový prezident a bývalý Lincolnův vicepresident Johnson odmítl jejich žádost o milost.
• Byl snad Booth, díky své popularitě i známé a nikdy zcela nevysvětlené nenávisti k Lincolnovi, vybrán pouze za jakousi nastrčenou “volavku“? Měl navodit variantu osamělého atentátníka a odvést pozornost od dobře připraveného komplotu proti prezidentovi?
• Spíše než síly poražených jižanských Lincolnových odpůrců mohly být osnovateli komplotu političtí a ekonomičtí předáci Severu, kterým, z jistých důvodů, Lincolnova politika a snad i jeho značná popularita po vítězné válce, přestávaly vyhovovat.

Pro neúnavné lovce analogií

• Z výše uvedeného je zřejmé, že konkrétní okolnosti vražd obou prezidentů, Lincolna a Kennedyho, byly naprosto rozdílné.
• Postavy obou (údajných) vrahů, tj. Bootha a Oswalda, případná účast dalších osob a vůbec celé pozadí obou atentátů jsou (a asi již navždy zůstanou) velmi nejasné. Těžko lze proto konstruovat jakékoliv konkrétní analogie, je-li pravděpodobné, že nakonec “všechno bylo jinak“.
• Při dobré vůli lze však právě tuto okolnost považovat za jakousi globální analogii: Prostě dvě neobjasněné vraždy prezidentů. Ovšem i zde je háček. Mezi oběma vraždami, tedy klíčovými momenty obou prezidentských příběhů, neuplynulo oněch mysteriózních sto let, ale pouze devadesát osm. Je nám líto.

A ještě doporučení na závěr:

Musíte-li se již mermomocí v této záležitosti šťourat, pak se zabývejte nejasnostmi obou atentátů. Že je to alespoň do jisté míry možné, dokázali již mnozí, mezi nimi právě Ludvík Souček. To by ovšem bylo mnohem náročnější než hraní s písmenky a čísly.

Literatura

Souček Ludvík: Otazníky nad hroby (Československý spisovatel, Praha, 1986)