říjen 2003

Podivuhodné zážitky

Publikované poznatky amerického lékaře Raymonda A. Moodyho se zdají být fascinující. Shromáždil a zpracoval rozsáhlá svědectví osob, které se dostaly do těsné blízkosti vlastní smrti, tedy do stavu, který je obvykle lékaři označován za smrt klinickou.

Zpravidla lze na základě těchto svědectví rozlišit jakési tři fáze “procesu“, v nichž se umírající, který je však nakonec probuzen zpět k životu, postupně ocitá.

Nejprve umírající vidí sám sebe (přesněji řečeno své hmotné tělo), které se například nachází ve vraku zdemolovaného auta a je odtud vyprošťováno, či na nemocničním operačním stole, kde lékaři bojují o jeho záchranu. Přitom má postižený pocit jakéhosi odhmotnění a vystoupení ze svého vlastního těla.

V další fázi mají osoby na prahu smrti pocit pohybu tunelem, tedy temným prostorem směrem ke vzdálenému světlu. Toto světlo je silné, nikoliv však nepříjemné. Naopak působí dojmem uklidňujícím, příjemným, ba dokonce jaksi přitažlivým. Někdy se v něm zjevuje laskavá avšak autoritu vyzařující bytost, která případně s umírajícím provede jakýsi krátký “informační pohovor“.

Umírající se někdy též “ve světle“ setkává se svými zemřelými příbuznými, rodiči či přáteli. Všichni se k němu chovají laskavě, umírající mívá i vjemy příjemné krajiny či hudby. Ona světelná “hlavní bytost“ či další osoby, se kterými se postižený setkává, v něm vzbuzují uklidnění, přitom je však nabádán, aby se ještě vrátil zpět, že ještě nenadešel jeho čas.

Na základě popsaných prožitků strach ze smrti zcela mizí, takže během třetí fáze se umírající mnohdy spíše s jistou nechutí, či dokonce jako by byl proti své vůli puzen nějakou vnější silou, vrací “ze světla“ zpět do našeho slzavého údolí, zpravidla na operační či nemocniční lůžko.

Hlasy skeptiků o “tunelovém efektu“

Hlasy skeptiků ovšem říkají: Vjem tunelu, tedy temnoty s centrálním jakoby vzdáleným světlem, je znám z výcviku vojenských pilotů a kosmonautů. Při tréninku přetížení na centrifuze dochází k odkrvení mozku. V jeho důsledku se zužuje zorné pole člověka, takže jeho vjem je nakonec omezen na jistou malou světlou plochu uprostřed jeho původního zorného pole, jehož plocha se jinak stane temnou. Ejhle, “tunelový efekt“.

Lze předpokládat, že nastává i v důsledku nedokrvení mozku při těžkých úrazech spojených s velkou ztrátou krve, nebo prostě v nejrůznějších případech podstatného oslabení či narušení normální mozkové činnosti.

Hlasy skeptiků k ostatním zážitkům

Jak však vysvětlit zážitek odhmotnění či setkání s osobami “ve světle“? Předně je třeba zdůraznit, že jakékoliv ze zážitků tohoto druhu se vyskytují pouze u jistého procenta pacientů, zatímco ostatní prožijí celou záležitost zcela všedně. Pokud si vůbec něco pamatují, pak poslední okamžiky před ztrátou vědomí, a pak se opět probudí až na nemocničním lůžku. Jejich vědomí prožije pouhý, avšak třeba i několik dní trvající “výpadek“, jinak vůbec nic.
Skeptici jsou také přesvědčeni, že zážitky odhmotnění nebo setkávání se světelnou bytostí či zemřelými příbuznými jsou vlastně pouze jakousi halucinací, která nastává v důsledku silně omezené či narušené funkce mozku. Konkrétní charakter těchto zážitků může být motivován působením prostředí, v němž postižený žije, či zejména, v němž trávil dětství. Prakticky všichni totiž máme například jisté povědomí o postavě Boha (bez ohledu na to, zde jsme či nejsme věřící), případně, jak se říkává dětem, že “babička je už v nebíčku“. Člověk pak i v dospělém věku jaksi podvědomě tuší, s kým by se měl na samém konci své životní dráhy vlastně setkat.

Snad mohou být tyto (vesměs útěšlivé) zážitky, včetně pocitu odhmotnění (tedy oproštění se od fyzického utrpení), jakousi podvědomou obrannou psychologickou reakcí posledních sil organizmu. Ostatně, z medicíny jsou známy různé fyziologické reakce, kterými se organizmus pokouší zmírnit působení nesnesitelných bolestí, extrémního stresu apod.

Osobní zkušenost

Ne, ve stavu klinické smrti jsem se naštěstí ještě nikdy nenacházel. Přesto bych zde chtěl uvést jeden zajímavý osobní zážitek; vlastně sen.
Nemohu si pomoci, ale v reálnou existenci upírů prostě nevěřím. Přesto mám o nich jisté povědomí, jako o imaginárních bytostech, neboť si rád tu a tam přečtu něco o Drákulovi, či se občas podívám na upírský horor v televizi. Jednou se mi zdál děsivý sen, jak mne pronásledoval upír. Celý zpocený jsem se probudil hrůzou. Přesto jsem na upíry věřit nezačal.

Kdyby se mi však nikdy v životě vůbec žádných informací o upírech nedostalo, pak by se mi o nich žádný sen jistě nemohl zdát. A zároveň to, že se mi o nich zdálo, nikterak nedokazuje, že skutečně existují.

Domníváme se, že na stejném principu mohou být založeny zážitky života po životě. Jakési představy o Bohu případně o našich zemřelých blízkých, kteří se snad nacházejí někde v jeho blízkosti, jsou uloženy v hlubinách podvědomí nás všech, aniž bychom je vnímali, aniž bychom o nich věděli. Najednou přijde šok! Úraz, hrůza, pocit neodvratného konce v posledním záblesku našeho vyhasínajícího vědomí. Právě to však může být spouštěcím mechanizmem spontánní aktivity našeho podvědomí. Naše imaginární a zapomenuté vize jsou náhle aktivovány, ba dokonce nahradí naše reálné vjemy.

Konflikt s křesťanskou vírou

Moodyho přívrženci často a rádi argumentují tím, že zážitek setkání se světelnou postavou, ve které kdo chce, může tušit Boha (či snad Ježíše Krista), je dosvědčován i postiženými, kteří jsou nevěřící. Jakoby tím celé věci mělo být dodáno na věrohodnosti nebo objektivnosti, neboť lze předpokládat, že pro věřící by zážitek života po životě měl být v podstatě běžnou samozřejmostí, která nikoho příliš neudiví.

Tento způsob argumentace tak může u té části veřejnosti, která sice není skutečně věřící, ale s křesťanstvím sympatizuje, vzbudit jakýsi neurčitý dojem, že “ono na tom křesťanském posmrtném životě asi přece jen něco bude a výzkumy toho pana Moodyho to vlastně potvrzují“.

Ale pozor. Křesťané samozřejmě v posmrtný život věří. Avšak posmrtný život v pojetí opravdové, hluboké a poučené křesťanské víry vycházející z bible, nemá se zážitky předkládanými Dr. Moodym a jeho přívrženci naprosto nic společného. Dokonce bychom si troufli říci, že moodyovsky interpretovaný život po životě, kdy na prahu smrti vstupujeme do jakéhosi mimosvětského prostředí obývaného Bohem či Ježíšem a našimi blízkými zemřelými, je vlastně záležitostí principielně protikřesťanskou.

Křesťanský osud zemřelých

Skutečně křesťanští zemřelí jsou totiž po smrti opravdu “řádně“ mrtví a neúčastní se žádných dalších aktivit. Nemají žádný kontakt s Bohem či s kýmkoliv jiným. Takže například výše zmíněná babička nemůže již být “v nebíčku“, ale prostě leží v hrobě, kde podléhá normálním fyzikálním a chemickým procesům. Zemřelí obvykle tlejí ve svých hrobech, ve svých rozpadajících se rakvích. Na dlouhou dobu, patrně mnohá tisíciletí, pro ně jakýkoliv život skutečně skončil.
To je mimochodem také jeden z důvodů, proč (alespoň to tak vídáme ve filmech) bývají upíři zaháněni křížem. Ten v tomto případě funguje jako připomínka toho, že křesťanství jakékoliv spontánní a “soukromé“ posmrtné aktivity zcela zapovídá.
Mimo to, při někdejším zavádění moderního pohřbu žehem se občas objevovaly obavy věřících, zda tato destrukce lidského těla neznemožní pozdější zmrtvýchvstání, předjímané biblí. Ovšem pro Boha či Ježíše Krista, jako iniciátory tohoto zmrtvýchvstání, není nic nemožné.

Ovšem teprve až při druhém Kristově příchodu, při soudném dni, očekává zemřelé zmrtvýchvstání. Bude ale probíhat jaksi organizovaně, masově a zřejmě na povel.

První Pavlův list Tesalonickým

Jakousi “diplomaticky umírněnou“ informaci o tom lze najít v příslušné novozákonní pasáži apoštola Pavla:

Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili, jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. .. My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte [1Tes4,13-18].

Zjevení svatého Jana

Podstatně podrobnější a především dramatičtější vyjádření téhož lze nalézt ve Zjevení sv. Jana, v této poslední kapitole Nového zákona, která je pravděpodobně nejspektakulárnější částí celé bible. Z barvitých líčení, z nichž některá nám mohou připadat, jakoby pocházela z nějaké moderní scifi, vybíráme následující:

... Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku [Zj20,4].

Jsou tím míněni nejspíše křesťanští mučedníci, kteří se ani za cenu vlastního života nedali zlomit ďáblem (zosobněným zde šelmou), ani jeho přívrženci; evangelista Jan o nich dále praví:

Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let [Zj20,4-6].

Tito vyvolení tedy mají ve svém znovuvzkříšení již jakýsi tisíciletý náskok. Po uplynutí této doby se odehraje závěrečný zápas s ďáblem a jeho přívrženci a poté nastane poslední soud všech ostatních:

Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. ... A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těchto knihách [Zj20,12].
Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera [Zj20,13-15].

Rozdílu mezi údělem v knize života zapsaných či nezapsaných (hodných či nehodných, dobrých či špatných křesťanů) lze porozumět z některých dalších pasáží. Ten lepší osud, který je vlastním smyslem víry každého křesťana, je (mimo jiné) charakterizován takto:

... on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo [ZJ21,3-4].

Tou horší variantou, která se nás, jak doufáme, netýká, je:

Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt [Zj21,8].

Mimochodem, být takhle třeba novodobými mágy a ezoteriky (zaklínači), či třeba takovými politiky (lháři), měli bychom poněkud nahnáno.

Situace je tedy jasná. Po “normální a individuální“ první smrti v odstupu nejspíše několika tisíciletí, organizovaně proběhne masový poslední soud, kdy těm, které bychom dnes snad prostě mohli označit za slušné lidi, bude dopřáno šťastného života věčného, zatímco ti ostatní podlehnou druhé, definitivní smrti, v děsivém žhavém jezeře, kterému jsme si kdoví proč, spíše navykli říkat peklo.

Závěr

Omlouváme se, že jsme se nechali snad poněkud více unést fascinujícími vizemi evangelisty Jana. Abychom se však vrátili k hlavnímu tématu:
I když jsme k závěrům Dr. Moodyho a jeho přívrženců velmi skeptičtí, respektujeme všechny, kteří jim věří. V zájmu objektivity jsme jim však pouze chtěli ukázat, že:

• Existují i rozsáhlé a závažné argumenty skeptiků.
• Moodyho závěry nemají nic společného s tradiční křesťanskou představou posmrtného života.

Literatura

Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Praha, 1979.