říjen 2004

Co je co

Snad je to zbytečné, ale jaksi pro jistotu bychom v úvodu rádi připomněli, co je vlastně co. A opět pro jistotu nebudeme spoléhat na naše vlastní představy o psychotronice, ale dovolíme si vzít k tomu na pomoc nezapomenutelného Ludvíka Součka. Z jeho pohledu na věc vyplývají v rámci této paranormální disciplíny tři základní jevy [1]:

• Telepatie – přímý přenos myšlenek (snad moderněji řečeno – informací) z člověka na člověka.
• Psychokineze – “dosažení měřitelného fyzikálního efektu vysíláním dosud nezjištěné formy energie člověkem.“ Sem, dle našeho názoru, spadá zejména “telekineze“, tedy uvádění předmětů do pohybu člověkem na dálku.
• Telegnóze – “poznávání objektivních skutečností na dálku“. Domníváme se, že sem lze zahrnout např. proutkařství, psychotronické vyhledávání ztracených předmětů, pohřešovaných osob, apod.

Více se v tom raději šťourat nebudeme.

Paranormální příval

Příval nejrůznějších paranormálních disciplín se v posledních letech vzdouvá nejenom u nás, ale i na západ od našich hranic. Tam, pravda, díky někdejšímu odlišnému politickému vývoji, dokonce již o pár desítek let déle. Nicméně odborníci se shodují na tom, že zájem populace o tyto záležitosti stále stoupá. Připisují to zejména panující náboženské a politické svobodě. V Evropě, snad až na zcela extrémní výjimky, dnes nikdo nikomu nepředpisuje či nezakazuje, na co má či nemá věřit.

Pak je třeba smířit se s tím, že nemalému procentu populace z řady důvodů zřejmě vyhovuje, spíše než na Boha (a to ještě v jeho podobě usměrněné příslušnou církví), a ještě spíše než na stranu a vládu nebo národní banku, věřit třeba v léčivou moc kamenů či zázračných studánek.

Naše vnitřní mystika

Ostatně se zdá, že objekt víry není tak podstatný. Důležitá je víra sama; jako proces, jako stav mysli a dokonce i těla. Vychází z hlubokých a dávno zděděných potřeb lidské psychiky. Případně podpořena různými rituálními praktikami, stává se víra zdrojem příjemných pocitů, což zpětně a velmi významně působí i na fyziologii. Často se přitom objevuje jakýsi stav povznesení, či “nabuzení“, který pak snad dokonce skutečně může vést až k mimořádným (možná jen zdánlivě mimořádným) výkonům či schopnostem. 

Jinak řečeno, tímto způsobem existuje zdroj víry, mystiky, a z něj případně vyplývajících mimořádných schopností, nikoliv někde mimo nás, ale přímo v nás. Rituály a meditace pak slouží k tomu, aby jej aktivovaly a rozvíjely. Rozsáhlými úvahami tohoto druhu se ve svém díle zabýval Paul Brunton (1898-1981), britský filosof, klasik mystiky, cestovatel a publicista, spatřující své poslání v přiblížení východní mystiky naší západní civilizaci. Ve výše zmíněné souvislosti vystupují v jeho knihách témata jako sebeobjevování a hledání “nad-já“ na pozadí východní mystiky (viz např. [2]).

Skepse

Každá akce ovšem vyvolává reakci. Ona esoterická vlna proti sobě zároveň vzbuzuje, i když asi poměrně umírněnější, vlnu skepse. Přitom se ovšem zdá, že na rozdíl od českých, do značné míry institucionalizovaných, poměrně arogantních a státotvornými pocity oplývajících skeptiků, používají jejich západní kolegové metod mnohem modernějších, populárnějších a tedy i účinnějších.

Během několika říjnových dnů letošního roku (2004) proběhly (přinejmenším) na dvou německých televizních kanálech dvě poněkud odlišné modifikace jistého pořadu. Jednalo se o testování psychotronických dobrovolníků, z nějž byla natočena televizní reportáž. Psychotronici souhlasili s důkladným ověřením svých (skutečných či domnělých) mimořádných schopností. Vlastní testování pak bylo v rukou přírodovědných odborníků, zejména z několika renomovaných německých univerzit.

Z těchto pořadů bychom rádi přiblížili a komentovali několik zajímavých momentů.

Kdo je James Randi

Celá akce, vypadající již tak dost zajímavě, dostala ovšem nakonec ještě tu správnou korunu. Postaral se o ni Američan, jistý pan James Randi. Vypadá jako pohádkový dědeček a také něčím takovým vlastně je. Menší, mírně zaoblená postava v tmavém obleku, nad tím září stříbrný plnovous a příjemná spokojená tvář staršího, dobře situovaného pána.

James Randi prohlašuje, že si je dobře vědom toho, jak náročné je pro danou osobu předvedení nějakého mimořádného a atraktivního výkonu. A skutečně dobře ví, o čem mluví. Pan Randi je totiž profesionální kouzelník. Dodává, že kouzlení je opravdu dřina, spočívající ve vymyšlení a perfektním nacvičení triků. S nějakými paranormálními schopnostmi to ovšem nemá nic společného.

A protože nemluví jen tak do větru, veřejně přislíbil, že prvnímu, kdo mu předvede skutečný, prokazatelně paranormální výkon, věnuje ze svého majetku jeden milión dolarů.

Intermezzo

Pane, to nastal mezi vyznavači paranormálních jevů fofr. Alespoň mezi německými rozhodně. Nevíme ovšem, zda se pověst o této jedinečné příležitosti donesla až k jejich českým kolegům. Vybraná německá univerzitní pracoviště však měla o paranormální dobrovolníky chtivé testování postaráno.

K nejnadějnějšímu případu se dostavil sám James Randi. Nebudeme vás napínat. Svůj pracně vydělaný milión si zase v klidu odvezl zpátky. A ani se nezdálo, že by se do budoucna o něj nějak zvlášť obával. Ale nepředbíhejme.

Samozřejmě nevíme, jak organizace celé záležitosti postupně vznikala, ale každopádně klobouk dolů, před manažerskou dovedností německých univerzitních skeptiků. Dokázali mistrně využít nabídky pana Randiho a dokázali také celou záležitost velmi dobře zpopularizovat.

K reportáži byly v jedné verzi pořadu připojeny i další skeptické pohledy na paranormální jevy. Začněme tedy jedním z nich.

Telepatie

V tomto případě se jednalo o testování telepatie, tedy schopnosti přenosu myšlenek na dálku, které proběhlo v Anglii. Bohužel nevíme, zda celá věc také souvisela s nabídkou pana Randiho, či probíhala prostě jen tak. Řekněme si však, v čem test vlastně spočíval.

Testovaná žena měla, za dohledu jiné ženy (experimentátorky – pracovnice zkušebního pracoviště), předvést čtení myšlenek, které k ní z jiné místnosti vysílala její partnerka (tedy třetí žena ve hře). Ta shlédla jednoduchý videosnímek, ukazující např. zvířata nebo květiny, a snažila se typické motivy z tohoto snímku telepaticky vyslat své “přijímající“ kolegyni.

Ta měla k dispozici čtyři videonahrávky, z nichž jedna byla totožná s tou, z níž bylo vysíláno. Experimentátorka jí všechny nahrávky několikrát přehrávala a testovaná žena měla určit, který snímek (nejvíce) odpovídá myšlenkám či obrazům, které telepaticky přijala.

Zpočátku dosahovala testovaná žena tak mimořádných výsledků, že to až vzbudilo jisté podezření organizátorů testu. Po analýze průběhu testu, včetně jeho snímání (snad i skrytou) kamerou, došli k experimentátoři k překvapivému závěru.

Totiž, že testovaná žena vnímala nevědomé, avšak zřetelné signály “řeči těla“ od dohlížející a video obsluhující pracovnice. Ta totiž znala správné řešení, a jakmile byla přehrávána správná nahrávka, projevilo se to na jejím postoji, výrazu tváře apod.

Dvojnásobně slepý pokus

Tím organizátoři experimentu pouze ověřili již známou zásadu, že v podobných případech je nutné pracovat na úrovni tzv. dvojnásobného slepého pokusu. Tzn., že nejen testovaná osoba samozřejmě předem nezná správný výsledek, ale nezná jej ani nikdo jiný, kdo je s ní během zkoušky v kontaktu.

Při dalších testech bylo tedy zajištěno, že také experimentátorka předem neznala správný výsledek. A hle, výkon přijímající telepatky spadl na zhruba 25 % úspěchů při vícerém opakování testu. Což pravděpodobnostně odpovídá zcela náhodnému hádání ze čtyř možností, z nichž pouze jedna je správná. Takového výsledku by zákonitě musel dosáhnout každý.

Ach ty ženy

Během dvojitého slepého pokusu i při více opakováních nebylo dosaženo výsledků, které by, na základě výše uvedeného, ukazovaly na ně něco jiného, než na pouhou náhodu. Domníváme se, že ačkoliv se alespoň protentokrát, paranormálno “nekonalo“, zaslouží si testovaná žena přesto ocenění.

Máme tím na mysli mistrnou úroveň psychologie a intuice, kterou nepochybně prokázala. Ostatně ženy jsou na tomto poli zřejmě mnohem více “doma“ než muži. Uvažme, že zkouškou byla žena jistě vystavena stresu. Přesto však dokázala vnímat mimoslovní a zcela jistě i mimoděčné jemné signály “neutrální“ dohlížející pracovnice, dokázala se v celé situaci duchapřítomně orientovat a využít ji ve svůj prospěch. Tedy, paranormální jevy sem nebo tam, klobouk dolů ...

Laboratorní proutkaření

Na rozdíl od výše uvedeného případu měli němečtí experimentátoři dvojnásobnou “slepost“ svých pokusů, a snad bychom řekli i více než dvojnásobnou v případě některých složitějších testů, hned od začátku dokonale zajištěnou.

K experimentu se nabídli proutkaři (zdá se, že tato disciplína je spíše mužskou doménou), odhodlaní najít jednak vodu, ale také zdroj elektromagnetického záření. Přitom souhlasili s tím, že test nebude probíhat ve volné přírodě (kde by asi dokonale systematické uspořádání pokusu nebylo možné), ale v laboratorních podmínkách. Celé věc byla velmi prostá.

Na stoly ve zkušební místnosti bylo umístěno množství stejných, očíslovaných, plastikových věder se zakrytým otvorem. V některých byla voda, v některých ne. Nebo u druhé verze pokusu, v některých byl vložen zapnutý mobilní telefon, v některých ne.

Přípravě pokusu byla věnována značná pozornost. Vědra byla k naplnění svým obsahem vybrána losem, tedy zcela náhodně. Co která vědra obsahují bylo uvedeno v zadávacím protokolu experimentu. Jeho obsah byl samozřejmě neznámý nejen testovaným proutkařům, ale i experimentátorům, přítomným během testu. Pracovníci, kteří pokus připravovali, u testu přítomni nebyli.

Při testu postupoval proutkař od jednoho zakrytého vědra ke druhému a hlásil, zda, podle jeho mínění, je něco uvnitř, nebo ne. O tom byl pořízen výsledkový protokol. Prostý byl i závěr. Hodnotitel dostal zadávací i výsledkový protokol, jednoduše je položil vedle sebe, porovnal, a ukázal tento výsledek proutkaři. A jaké že to byly výsledky? Zdrcující. Samá voda, přesněji řečeno náhoda.

Kouzla s vodou

Voda však nemusí být pouze vyhledávána pomocí virgule či dvou do L ohnutých drátů. Z paranormálního hlediska se s ní lze zabývat i jiným způsobem. Tak třeba celá homeopatie je založena na tom, že voda je údajně schopna v sobě o látkách, které v ní původně byly, uchovat informaci i po dodatečném obrovském zředění, kdy chemická koncentrace těchto látek se stane vlastně nulovou. Pokud by takový mechanismus někdo skutečně prokázal, mělo by to rozsáhlý význam a pravděpodobně by za to byl odměněn Nobelovo cenou. Pokud však víme, Nobelovy ceny jsou zatím udělovány za objevy zcela jiné.

Také mnozí z nás možná již slyšeli o tom, že vodu lze nechat ozářit včelami. Ano, pokud chce někdo mimořádným účinkům takto ozářené vody věřit, proč ne. Avšak zde už se blížíme k podstatě dalšího testu.

Energetizace vody

Objevil se totiž dokonce psychotronik tvrdící, že vodu dokáže ozářit sám. Položí na láhev s vodou prostě ruce, chvíli se hluboce soustředí, a je to. Onen muž sám nazýval tento postup energetizací vody. Mimochodem, dle výše uvedeného dělení by asi jeho výkon spadal do oblasti psychokineze, tedy vysílání energie. K našemu ulehčení tento muž nikoho nepřesvědčoval o zázračných vlastnostech takto ošetřené vody. O to nakonec v daném případě ani nešlo.

Jednalo se totiž o to, jak lze energetizovanou vodu vlastně vůbec detekovat. Psychotronický dobrovolník si svůj detektor přivezl s sebou. Byla jím jeho rovněž dobrovolná asistentka. Tvrdila, že je schopna rozeznat energetizovanou vodu od obyčejné podle chuti, neboť energetizace změní chuť vody.

Už asi všichni tušíme, co pak následovalo. Náhodný výběr několika z většího množství lahví, které mají být energetizovány, sestavení zadávacího protokolu a provedení vlastní energetizace psychotronikem. Po provedení tohoto výkonu opustil testovaný muž místnost a nastoupila jeho asistentka. Pečlivě ochutnávala ze všech lahví a hlásila do výsledkového protokolu, které jsou dle jejího mínění energetizovány.

A finále: Porovnání obou protokolů. Opět fiasko.

“Hrnčířské“ pravidlo

Ale abychom byli spravedliví, v jednom z popisovaných případů se velmi nadějný výsledek přece jen objevil. Na základě toho, jak jsme již předeslali, byl právě pozván sám James Randi. Ale proč vlastně? No přece aby shlédl zopakování tohoto úspěšného pokusu.

Tvrdí-li totiž někdo o sobě, že je, dejme tomu hrnčířem, pak právem očekáváme, že kdykoliv plácne na svůj kruh hroudu hlíny, bude z ní vzápětí vytahovat pěkný hrníček či misku. Překvapilo by nás, kdyby řekl – no moment, jeden hrneček se mi sice už povedl, ale další se mi nějak nedaří a nedaří.

A tvrdí-li někdo o sobě, že je psychotronikem? V daném případě bylo toto tvrzení asi skutečně nadnesené, neboť další zopakování onoho jediného úspěšného výsledku se co? No, bohužel, nedařilo a nedařilo.

Kyvadlo

V jedné verzi pořadu se objevily ještě další skeptické příspěvky. Připomeňme ten, který se zabýval záhadou proslulého kyvadélka psychotroniků. U jednoho dobrovolníka byly při práci s kyvadlem pomocí speciální fyzikální aparatury přesně snímány jak pohyby jeho ruky, tak i pohyby jeho kyvadla. Oba záznamy pak byly porovnány. Přitom se ukázalo, že, alespoň v daném případě, bylo přání otcem myšlenky, či spíše pohybu kyvadla.

Experimentátoři došli totiž k závěru, že při řešení dané úlohy se testovaná osoba prostě intuitivně či podvědomě rozhodla pro jednu z možností, tedy jakoby předem nějak nalezla řešení, které považovala za správné. Jak k tomuto řešení dospěla a zda bylo skutečně správné, nebylo v daném případě zkoumáno. Bylo však prokázáno, že tomuto předem zvolenému řešení se pak podvědomě přizpůsobují nepatrné pohyby ruky tak, aby daly kyvadélku směr, který tomuto řešení při daném zadání úkolu odpovídá.

Co dodat?

Jenom ti nejbrutálnější skalní skeptici, či přímo negativisté, by mohli být přesvědčeni, že zde už není co dodat. My, protože veškerá brutalita je nám cizí, se domníváme, že pár slov je zde přece jen nezbytných.

Ano, experimenty, a zdá se, že kvalitně a seriózně připravené i vyhodnocované, dopadly jak dopadly. Na druhou stranu, jak asi všichni víme, a pokud všechny zprávy tohoto druhu nechceme považovat za pouhé lži, psychotronické metody nalezly v naší civilizaci své místo. Byť, řekli bychom, někde na jejím okraji. Člověk se na ně rozvzpomíná až ve chvíli, kdy se ocitá v krajní nouzi. Ostatně právě tak, jako se rozvzpomene třeba na Boha, je-li mu skutečně zle. Na toho Boha, kterého dosud nepotřeboval, protože i bez něj se mu přece žilo docela dobře. Z tohoto hlediska může být Bůh pro mnohé záchranou, přestože i v případě jeho existence je vědecký důkaz nemožný.

A přece ...

Je tedy psychotronika otázkou víry? Na to si netroufáme odpovědět. Zato si dovolíme uvést několik příkladů, kde psychotronika jisté nepochybné výsledky přináší, a to nikoliv za laboratorních podmínek, ale právě v krajních a stresových situacích. Výčet těchto příkladů nám opět usnadní Ludvík Souček [1]:

Připomíná, že o psychotroniku se zajímají armády, jsou známy americké pokusy s telepatickým spojením na paluby atomových ponorek, podobné pokusy probíhaly i v rámci projektu Apollo, služby psychotroniků s úspěchem používaly v některých speciálních případech i americké jednotky za vietnamské války. Použití služeb tří rozvědčíků-telegnostů k dálkovému vyhledávání cílů a řízení dělostřelecké palby je známo i z historie českého pluku, intervenujícího v roce 1919 proti prosovětské Maďarské republice rad. S psychotroniky spolupracují policie, tajné služby, důlní záchranné služby apod. Pravda, míra úspěchů je bezpochyby omezená, ale zdá se, že něco tu přece jen funguje.

Zrno, plevy, zlato

Funguje to a přesto je to vědecky nepostižitelné? Mnozí s námi třeba nebudou souhlasit, ale domníváme se, že tomu tak není. Prostě jen pořád víme příliš málo. Popsané testy byly jedním z prvních pokusů o vnesení racionálního světla do jevů, zahalených dosud spíše závojem mystiky. Věříme, že v této cestě je třeba pokračovat, dovědět se víc.

Ostatně i zde jistě platí, že je mnoho těch, kteří se cítí povoláni, ale málo těch skutečně vyvolených. Testy oddělily zrno od plev. Problém je ovšem v tom, že vlastně odhalily pouze plevy.

Avšak nalézt pár zlatých zrnek v korytě potoka dá pořádnou práci. Zřejmě mnohem větší, než byla dosud vykonána.

Džentlmeni se zaťatými zuby

Na závěr bychom chtěli z prostředí testů připomenout ještě jednu pozoruhodnou okolnost, i když s psychotronikou neměla nic společného. Šlo o obyčejnou lidskou slušnost a velkorysost. Bylo zde ukázáno, pravda pouze jedno, rozloučení se s neúspěšným psychotronikem.

Když hodnotitel předvedl porovnání obou protokolů testu a z něj vyplývající naprosto neúspěšný výsledek, starší muž upadl očividně poněkud do rozpaků. Prohlásil, že jej to velmi překvapuje, ale že prostě výsledek je výsledek. Pak si s hodnotitelem s úsměvem podali ruce, poděkovali si vzájemně za spolupráci a muž odcházel. Na odchodu opět s úsměvem řekl do kamery, že tedy bohužel onen milión nezískal, ale že s ním ve svém budoucím rozpočtu stejně nepočítal.

Poněkud s obavami se pokoušíme domýšlet, jak by asi taková záležitost dopadla u nás. Výčitky, dohadování, obviňování, výmluvy, zvýšené hlasy? No, třeba se mýlíme. To bychom v tomto případě velmi rádi.

Literatura

1. Souček L.: Tušení stínu. Československý spisovatel, Praha, 1974.
2. Brunton P.: The Quest of the Overself. Rider & Co., London, 1937.