Záhadné informace (2); hypotézy polí |
| Tisk | |
říjen 2005Pod pokličkou hmotyDnešní přírodověda, zejména fyzika a její specializované disciplíny, skutečně dokáže, symbolicky řečeno, “dívat se klíčovou dírkou Pánu Bohu do kuchyně.“ Mimochodem, toto úsloví jsme si dovolili vypůjčit od někdejšího českého vědce na poli fyziky vysokých energií a zakladatele české jaderné fyziky, profesora Václava Petržílka (1905-1976) [1]. Onen pohled klíčovou dírkou pak našemu udivenému zraku, mimo řady dalších záhad, nabízí obraz jakéhosi, člověku jen neochotně se zjevujícího, těžko pochopitelného a nekontrolovatelného informačního prostředí, skrytého za zjevnou realitou našeho světa. Typickým představitelem snadno a bezprostředně vnímatelné reality, je pevná, tuhá hmota. Chce-li si to někdo názorně ozřejmit, doporučujeme mu řádně praštit pěstí do masivního dřevěného stolu nebo třeba do zdi; za případnou nutnost návštěvy lékaře ovšem odmítáme jakoukoliv odpovědnost. Velkým paradoxem naší komplexní reality však je, že na nejhlubších strukturních úrovních hmoty to vypadá úplně jinak. Věda objevuje, že elementární částice hmoty nejsou žádnými pevnými ani pružnými kuličkami (i když se za jistých okolností jako hmotné mikroobjekty mohou projevovat), ale jsou “pouze“ kvanty energetických vlnění, díky jejichž vzájemným interakcím drží náš svět pohromadě. Informační poleNa této úrovni “ponoru“ do struktury hmoty pak její tradiční podoba (projevující se navenek třeba jako ona tvrdá stolní deska) vlastně mizí a místo ní zůstává jen vlnění podléhající jistým pravidlům či zákonům. Lapidárně řečeno – to, co je úplně nejhlouběji, je pouze energie a informace. Mluvili jsme již o delokalitě kvantových částic, tedy o neurčitosti jejich výskytu a s tím související jejich prakticky neomezené rozprostraněnosti; i o tom, že mezi nimi zřejmě mohou probíhat jisté informační toky. V tomto smyslu, jak o tom hovoří např. dříve zmiňovaný profesor Suarez z Ženevské univerzity [2], je v souvislosti s vlnovým charakterem částic zřejmě možno uvažovat i existenci jakéhosi informačního pole. Tradičně i netradičněDůkladné prozkoumání “informačního pozadí“ našeho přirozeného světa, je samozřejmě výzvou pro lidského ducha. Je to však úkol mimořádně obtížný a jeho úspěšné splnění je pravděpodobně i principiálně omezeno; dříve zmíněná šedá zóna prostě funguje. Nicméně přesto je zřejmé, že dosud největší příspěvek na tomto poli přinesla fyzika, s řadou svých specializovaných disciplín, a že i do budoucna zde zůstává nepochybným favoritem. Ať se to však komu líbí nebo ne, o své slovo se v bádání tímto směrem hlásí i mimofyzikální obory, jejichž představitelé a nezřídka průkopnící netradičních hypotéz, jdou na skrytá informační pole jaksi více od lesa. Nejdále z nich to pravděpodobně dotáhl britský vědec Rupert Sheldrake. Rupert SheldrakeProfesor Rupert Sheldrake (*1942), britský biochemik, biolog a publicista, je jednou z nejkontroverznějších postav současné vědy. Na netradiční způsob myšlení tohoto vědce, jedněmi obdivovaného a jinými zatracovaného, měl nepochybně vliv i jeho studijní a pracovní pobyt v Malajsii a Indii; jemu ovšem naopak předcházela studia na velice tradičních univerzitách – britském Cambridgi a americkém Harvardu. Sám Sheldrake např. vzpomíná na jistého evropského benediktinského mnicha, léta ovšem žijícího v Indii, který se tam vlastně stal jeho duchovním učitelem. Díky němu se vědec začal blíže zabývat nejen indickou spiritualitou, ale v důsledku jakéhosi zpětného odrazu i jejími paralelami v tradičním evropském křesťanství [4]. Sheldrake vyvíjí řadu odborných a pracovních aktivit, to, co mu však udělalo opravdu jméno, ve smyslu kladném i záporném, je jeho teorie morfického pole. Abychom si ji přiblížili, povídejme si nyní chvíli o zvířátkách. Sýkorky modřinkyZřejmě nejpopulárnějším z Sheldrakeových nesčetných příkladů z říše zvířat je případ mlékachtivých britských sýkor modřinek [5]. Před druhou světovou válkou bylo mléko v Británii dodáváno ve skleněných lahvích uzavřených hliníkovou fólií. Sýkorky si postupně vypracovaly způsob, jak tento uzávěr otevřít a dostat se tak k mléku. Tuto techniku ovšem vyvíjely dlouho, po dobu “soužití“ řady generací sýkorek s lahvemi. Přitom lze předpokládat, že z oblasti, kde ptáci tohoto způsobu dosáhli nejdříve, se jeho znalost šířila do celé říše britských sýkorek postupně, “předáváním zkušeností“ v dosahu běžného doletu ptáčků. Za války ovšem bylo balení mléka změněno na sáčky. Sýkorky tak už nevěděly, co si s nimi počít a byly proto nuceny vrátit se ke své normální přirozené potravě. Po válce se ovšem opět přešlo na předválečné lahve s hliníkem. A tehdy to přišlo! Sýkorky se, velmi rychle a prakticky prý naráz v celé Británii, opět vrátily ke své předválečné lupičské dovednosti. No dobrá, řekneme si možná, a co je na tom tak zajímavého? Rupert Sheldrake tvrdí, že vzhledem k průměrné délce života sýkorek, nemohly po válce žít již žádné, které by si pamatovaly ony předválečné zlaté časy s mléčnými lahvemi. A ani běžný dolet těchto ptáčků a hustota jejich osídlení by prý neumožnily ono bleskurychlé rozšíření sýkorčí dovednosti po válce po celém území Británie. Jinak řečeno, dalo by se očekávat, že po válce budou muset sýkorky celý postup zdlouhavě a pracně po celé své generace znovu vyvíjet; tedy právě tak, jak tomu bylo již před válkou. Jak již ovšem víme, nestalo se tak. Vše šlo mnohem rychleji, jak tvrdí britský vědec, a to na základě dosud netušených informačních mechanismů. Učenlivé krysyJiný příklad: Jistá skupina krys si na základě tréninku v přiměřené době osvojila dobrou orientaci v poměrně složitém experimentálním labyrintu. Generace jejich potomků však zvládala tuto výuku podstatně rychleji. Sheldrake tvrdí, že tento pokrok však nelze připsat dědičnému přenosu získané zkušenosti z rodičů na potomky. Zkušenosti jsou tímto způsobem prostě nepřenosné. A co více, najednou se zjistilo, že podobného rychlého pokroku ve zvládání labyrintu dosahují i další krysy na mnoha experimentálních pracovištích v celém světě. Neobvyklé úspěchy sýkor a krys, příp. dalších pokusných zvířat, ale, jak uvidíme dále, i lidí, připisuje Rupert Sheldrake existenci tzv. morfického pole [5]. Morfické poleBritský vědec se domnívá, že všichni živí příslušníci každého biologického druhu na základě svých biologických, ale i jiných vlastností a zkušeností vytvářejí druhově specifické morfické pole [5]. V tomto poli (přesněji řečeno, v některých jeho konkrétních variantách, ale o tom až později) jsou jako jakási souhrnná informace obsaženy všechny zkušenosti, schopnosti a dovednosti všech příslušníků daného druhu. Každý jednotlivý příslušník tohoto druhu má pak určitým nevědomým, intuitivním způsobem k těmto informacím přístup. Je tedy zřejmé, že obsah tohoto pole se neustále rozšiřuje a rozvíjí, tak jak se rozšiřují a rozvíjejí zkušenosti, schopnosti a dovednosti každého příslušníka druhu. A tak i naše známé modřinky anebo krysy ve svých mladších generacích využily ku svému prospěchu z tohoto pole to, co do něj na základě “vlastního úsilí“ vložily generace starší. Vypadá to tedy, jakoby morfické pole bylo jakýmsi přenosovým informačním médiem, které působí doplňkově ke genetickému přenosu informací. Tedy, konkrétně řečeno, zvíře geneticky zdědí po rodičích jistým způsobem třeba barvu srsti, ovšem zkušenosti svých předků, které jsou geneticky nepřenosné, získá pomocí morfického pole. Z tohoto důvodu se Rupert Sheldrake dívá na úlohu “klasického“ genetického přenosu informací v živočišné říši značně skepticky. A co lidé?Není důvod, aby mechanismus, dle Ruperta Sheldrakea fungující třeba u sýkorek nebo krys, nefungoval u člověka. Vědec tvrdí, že existují i obdobné výsledky testů u lidí. A uvádí příklad překvapivě jednoduchého, ale rafinovaného (a doufejme, že statisticky dostatečně ověřeného) pokusu. Dvěma testovacím skupinám osob byly předloženy k vyplnění křížovky z časopisů. Jedné skupině ovšem křížovka z časopisu již staršího, druhé pak z časopisu, který právě vyšel. Skupina vyplňující starší křížovku byla prokazatelně rychlejší. A to prý proto, že si v příslušném morfickém poli mohla vyhledat zkušenosti těch, kteří křížovku úspěšně vyplnili třeba již před několika týdny [5]. V podobném smyslu vyznívají některá tvrzení (k jejich věrohodnosti se ovšem nechceme vyjadřovat) vyznavačů morfického pole o tom, že i v lidské historii docházelo k řadě objevů či vynálezů jaksi kampaňovitě, česky řečeno, jakoby se s nimi najednou roztrhl pytel. No, dejme tomu ... Morfická rezonanceV souvislosti s předpokládaným mechanizmem přístupu k informacím uloženým v morfickém poli, pak vědec hovoří o tzv. morfické rezonanci [5]. Lze ji chápat jako stav, kdy informace, kterou daný jedinec právě potřebuje (i když ovšem tuto potřebu pociťuje pouze podvědomě), začne svým charakterem jaksi rezonovat s informací, nalézající se v morfickém poli. Ve stavu rezonance se informace pro potřebného jedince stane přístupnou a on si ji může z příslušného pole “přečíst“; ovšem, samozřejmě stále podvědomě. Najednou jej prostě napadne správné řešení. Náš roztržený pytel s vynálezci a objeviteli by pak nejspíše odpovídal situaci, kdy se v poměrně krátkém období dostala do morfické rezonance řada osob, v souvislosti se svou aktuální ovšem podvědomou potřebou informace jistého charakteru; tedy řekněme informace týkající se určitého okruhu přírodovědných či technických problémů. PsychotronikaRupert Sheldrake nevylučuje ve svých hypotézách ani souvislost morfického pole a paranormálních jevů. Tak např. celá psychotronika stojí a padá s jistými neobvyklými toky informací, především ovšem v případě svých disciplín telepatie – přímý přenos myšlenek z osoby na osobu, a telegnóze – poznávání objektivních skutečností na dálku [3] (proutkaření, vyhledávání ztracených nebo ukrytých předmětů, pohřešovaných osob, zřejmě i psychotronická diagnostika zdravotního stavu a řada dalších podobných výkonů). Ovšem, názory na psychotroniku jsou u veřejnosti velmi rozporuplné. Čas od času však mohou být i největší skeptici konfrontováni se situací, vedoucí k dojmu, že “ono na tom přece jen asi něco bude“. Jisté je ovšem jedno. Seriózní badatelé v oboru psychotroniky již nepochybují o prospěšnosti uzavření partnerství s přírodními vědami, které je nezbytné pro jakákoliv další objasnění na tomto poli. A šarlatáni? Ti stále zůstanou šarlatány, pohříchu si ovšem zpravidla dobře mastícími kapsu na lehkověrnosti či přímo hlouposti svých bližních. Nicméně Sheldrakeovy hypotézy by právě na psychotroniku, zejména již na zmíněnou telepatii a telegnózi, otevřely zajímavý pohled. Celou záležitost by pak bylo možno vysvětlit vlastně tak, že nadaný psychotronik má nadprůměrnou schopnost, řekněme, v jistém “okruhu témat“, dosáhnout morfické rezonance a z morfického pole tak příslušné informace prostě načerpat. A co jasnovidci?Takto to vypadá docela jednoduše. Ovšem co třeba předpovídání budoucnosti, jasnovidectví? Tak tady to tedy silně skřípe. Již přece víme, že do morfického pole “vtékají informace“ na základě získaných zkušeností a dovedností jedinců. Tyto informace proto vždy nutně pocházejí z minulosti. Zdá se tedy, že z žádného morfického pole se nemůžeme nikdy nic dovědět o budoucnosti. Že by tedy hypotéza morfického pole právě v případě jasnovidectví selhávala? Nebo “funguje“ jasnovidectví na jiném principu, který dosud ani netušíme? Anebo dokonce právě na základě tohoto momentu selhává celé jasnovidectví? Inu, pojďme raději dále. Zpět ke zvířátkům. Věrní pejskovéPravověrní pejskaři dokáží vyprávět nesčetné historky o tom, jak jejich miláček přesně vytuší, kdy se budou vracet domů a ve správný čas na ně oddaně čeká na správném místě jejich bytu či domu. Rupert Sheldrake popisuje experimentování tohoto druhu s jistým psíkem [6]. Mimochodem, spoluautorka tohoto článku, Pamela Smart, je zároveň i majitelkou dotyčného pejska. Z jeho chování bylo známo, že jeho oblíbené místo, kde obvykle očekává příchod své paní domů, je v jakémsi koutku u okna. Videokamerou byly pořizovány “snímky pracovního dne“ pejska a byly porovnávány s pohybem paní Pamely mimo dům, do vzdálenosti nejméně 7 km. Pamela se vracela domů dle vlastních rozhodnutí, ve zcela náhodně zvolenou dobu. Přitom byl její pobyt mimo dům definován dvěma časovými úseky: Dobou “volnou“, kterou trávila “volným pohybem“ venku, a dobou “návratovou“; tedy časem, který byl potřebný na její návrat domů od okamžiku jejího rozhodnutí vrátit se. Vyhodnocení snímků kamery pak ukázalo zajímavou věc: Na svém oblíbeném čekacím stanovišti trávil psík pouze 4 % z Pameliny volné doby, avšak celých 55 % z její doby návratové [5]. Jakoby tedy vytušil, ve kterých obdobích je návrat jeho paní vysoce pravděpodobný, a v těchto obdobích také on sám trávil podstatně více času než jindy na svém čekacím stanovišti, připraven na uvítací rituál. Mezidruhový přístup?Ano, řekneme si, pejsek se prostě dostal do morfické rezonance s Pameliným polem a “přečetl“ si odtud dobu jejího návratu. Ale pozor, neskřípe tu opět něco? Zdá se totiž, že Rupert Sheldrake uvažuje své morfické pole obecně jako jakési vnitrodruhové informační médium. Zdá se to logické. Na co by ostatně byly modřinkám informace ze života krys nebo třeba krabů? Stejně by pravděpodobně vůbec nebyly schopny si je z těchto “cizích“ polí přečíst. Ovšem právě uvedený příklad, řekněme, jisté formy dálkové komunikace mezi psem a člověkem, se této vnitrodruhové specifice vymyká. Jak je to tedy? Lze z morfických polí čerpat informace pouze vnitrodruhově, nebo i mezidruhově? Objasnění této otázky lze považovat za jeden ze základních principů celé hypotézy. K našemu údivu však britský vědec, alespoň jak se nám zdá, ve svých populárních spisech tomuto zásadnímu problému žádnou obzvláštní pozornost nevěnuje. Ale opět, pojďme v klidu dále. Morfická pole v množném čísleSheldrakeovy úvahy jsou velmi spletité. Pokud se nám je však alespoň v principu podařilo rozluštit, pak se zdá, že pojem morfického pole představuje jakousi souhrnnou obecnou kategorii. Takže pokusy, o nichž jsme dosud mluvili, se vlastně týkají pouze určitých konkrétních variant morfického pole. Ty v daných případech určovaly potravní chování sýkorek, prostorovou orientaci krys, duševní činnost člověka (křížovkáři) či jistý telepatický vztah mezi psem a člověkem. Vědec však tvrdí, že existuje i množství dalších morfických polí, a to dokonce i mimo živočišnou říši. Vedle toho jsou pro živočichy nebo člověka významná i ostatní morfická pole, určující vnímání, sociální či kulturní chování, různé mentální schopnosti (včetně případně paranormálních) a vlastně prakticky nekonečnou řadu dalších životních projevů [7]. Jungovo kolektivní nevědomíDle Sheldrakea se principem morfického pole dá vysvětlit i existence jakési “kolektivní paměti“ lidstva, odpovídající v podstatě “kolektivnímu nevědomí“ předpokládanému švýcarským psychologem C.G.Jungem (1865-1961) [7]. Ostatně Jungův někdejší výrok [8] se nápadně podobá popisu morfického pole, kterým se Sheldrake zabývá až o řadu desetiletí později: “Jestliže se v bodě A stane něco, co má dopad na kolektivní nevědomí, tak jakoby se to stalo všude.“ Pokud by po tom všem snad čtenář nabyl dojmu, že už těch polí začíná být příliš mnoho, pak se ovšem mýlí. To nejpopulárnější pole totiž teprve přijde. Pole morfogenetickéRupert Sheldrake tvrdí, že mezi (zdá se tedy, že nepřeberným) množstvím morfických polí existují (na čestném místě, dodáváme my) i pole morfogenetická, odpovědná za přenos informace o fyzické struktuře každého druhu, resp. jedince, a to samozřejmě nejen u organizmů, ale i v říši anorganické. Pod pojmem morfogeneze (z řečtiny morphé = forma, génesis = vznik, vývoj) již velmi dlouho biologové rozumějí vznik konkrétní formy organizmů. Ovšem teprve Sheldrake použil tohoto pojmu k rozvíjení svých hypotéz. Uveďme si několik příkladů morfogenetických polí z přírody živé i neživé: KrystalyBritský vědec tvrdí, že i krystalická stavba látek je dána (pro každou látku zřejmě specifickým) morfogenetickým polem. Uvádí příklad experimentů [5], kdy za složitých podmínek byly zdlouhavým způsobem z nesnadno krystalizujících látek přesto vypěstovány krystaly. A hle, od tohoto okamžiku se krystalizace stejné látky v laboratořích na celém světě najednou začala dařit; lépe, rychleji a radostněji. Inu, původní obtížnou krystalizací bylo vytvořeno morfogenetické pole příslušných krystalů. To pak představovalo jistý vzor, s nímž se do rezonance dostaly pozdější krystalizační pokusy a byly jím usnadněny. Totéž by zřejmě analogicky mohlo platit i pro celou chemii; první syntézy se daří jen obtížně, ale později – “no problem“. Tedy, my bychom si v těchto případech spíše dovolili říci – “no comment ...“. Lidé a šimpanziJe známo, že s našimi kamarády šimpanzy máme shodných 99 % genetické informace; či snad o nějaké to procentíčko méně, dle různých zdrojů. Sheldrake ovšem tvrdí, že faktické rozdíly mezi člověkem a šimpanzem jsou značné (proti tomu bychom snad ani nic nenamítali), ba dokonce mnohem výraznější, než by mělo odpovídat této vysoké shodě genetické informace [5]. Jinak řečeno, výrazné rozdíly mezi člověkem a šimpanzem musí tedy být definovány jiným způsobem, než genetickým. Ano, ovšem, tato “mimogenetická“ informace se přece nachází v morfogenetickém poli člověka i šimpanze; odtud se přenáší na další a další generace jedinců. Bezzubá genetika?Tímto již podruhé narážíme na Sheldrakeova skepsi, týkající se úlohy přirozeného genetického přenosu informace v našem životě. Tato skepse jde však ve skutečnosti ještě dále; totiž: Je známo, že v jádře buněk našeho těla je vždy zapsána úplná genetická informace o stavbě celého těla jedince. Vědec ovšem tvrdí, že tato informace, ač úplná, je právě proto vlastně pro každou buňku stejná. Jak ale buňka pozná, že má být buňkou svalu či jater? Ještě rafinovanější je pak Sheldrakeova otázka [7], co určuje, že při vývoji člověka určité skupiny buněk vytvářejí třeba nohy a jiné ruce? Vždyť složení tkání rukou i nohou, a buněk, které je vytvářejí, je úplně shodné. Shodná je i genetická informace v jejich jádrech. Musí tedy existovat jakási mimobuněčná informace, která je pro stavbu těla určující. Samozřejmě, nemýlíte se, i tato informace je zapsána v morfogenetickém poli člověka. Revoluční hypotézy …Shedrakeovy hypotézy jsou bezpochyby revoluční. Zlobí ovšem genetiky, kteří odmítají věřit v jakýsi mimogenetický přenos morfogenetické informace. A zlobí fyziky, kteří zatím nikde žádné informační pole tohoto druhu neprokázali ani nezměřili. A zlobí mnohé další. A všichni dohromady mu vyčítají, že do vědy opět otvírá vstupní dveře mystice a iracionalitě ... Vědec se tím však nenechává rušit. Dále spřádá své teorie o tom, jak se morfogenetická pole dále vyvíjejí a proměňují, takže vlastně ona, a nikoliv darwinovský výběr (který se dle něho stává beznadějně zastaralou teorií), jsou odpovědná za veškerou evoluci. … a evoluční vesmírA tak dochází Rupert Sheldrake k názoru, že morfická pole představují časově a prostorově rozprostraněné informační prostředí se schopností sebeorganizace. Ve své podstatě určují vývoj (evoluci) všech součástí přírody. V tomto smyslu se v nich vytvářejí tzv. “atraktory“, tedy jakési relativně stabilní dílčí cílové stavy, k nimž je potom postupně usměrňován veškerý vývoj přírody. Otázky bez odpovědíAvšak – dosti již pana Sheldrakea. Přenechejme slovo i jiným, v tomto případě jeho zpravidla méně úspěšným předchůdcům. Ovšem málo platné, klobouk dolů, on to z nich se svými morfickými či morfogenetickými poli dotáhl opravdu nejdál. Díky tomu, že jeho hypotézy jsou opravdu tak skvělé a dobře doložené? Nebo možná proto, že jejich autor je zároveň vynikající spisovatel, který spíše než odbornými články ve světě vědy, slaví znamenité úspěchy na knižním trhu senzačními populárními publikacemi? Ostatně, jedni je považují za literaturu faktu, kdežto jiní za bohapustou science fiction. Inu, některé otázky zůstanou ještě dlouho bez odpovědi. A některé snad dokonce navždy. Šedá zóna se nevzdává. To nám však nijak nebrání v tom, abychom si otevřeli další díl; tedy, pokud už je hotov. Literatura
|